Brouci v hlavě

Začalo sněžit... Kolik lidí mě dnes mělo za blázna? Všichni tahali z tašek deštníky, nasazovali kapuce, nebo aspoň sklonili hlavu, zvedli ramena a chvátali domu... A já jsem tu hlavu zvedla a nechala jsem si vločky padat do vlasů a na obličej. A rozpažila jsem ruce a usmívala jsem se. Bylo to něco krásného a sníh byl v tu chvíli, než dopadl k zemi, čistý... Jako když se roztrhne peřina a peří se pomaličku kolíbá k zemi. Takové dny miluju...

3. 2. 1. Skoč... Leť... Nespadni...

Nový rok - pořád poslouchám to samé dokola. Starejte se sami o sebe! To jako svatba = dítě? Je to nějaká povinná rovnice? Vzali jste se - kdy bude dítě? Vy nechcete dítě? Vám to nejde? Pořád, pořád, pořád! Ne-ba-ví-mě-to! Proč nikdo nedokáže pochopit, že dítě chceme časem? A já nedokážu pochopit, že to všem není jedno. Navíc... Na to zatím nemám koule... No tak jsem srab, no!

Mám dovolenou. Pět dnů volna. Nemohla jsem se dočkat. Vyhlídka na klid, knihu, hudbu, cigaretu na balkóně a svařák. To vše proběhlo, ale teď jak jsem tu sama na mě začíná padat nějaká tesknota... Radši nic...

Tak jako panenka Maková Šaty mít z okvětních plátků Skrýt se před pohledy davů A z rána bosa trávou plout Tvář nastavit vítáním rannímu slunci A jeho paprsky nechat se česat S rozbřeskem zpívat písně s ptáky Maličké naučit k výškám létat Tak jako panenka Maková Mít čelenku z perel rosy A smát se šumění lesů jen pro ten pocit Že nikdo na světě mě nehledá K večeru dívat se na usínající nebe Slunce bych ukládala k spánku A i přes tu nekonečnou dálku V souhvězdí štíra bych viděla sebe S poslední hvězdou naposled vydechnout Okvětní plátky by odfoukl vítr Nahá se vznést a vystoupat poklidně A na svět víc jen shora pohlédnout Až jednou najdeš na obloze štíra Tak jedna z hvězd tam budu já Výměnou za život vykvetla květina Volná uprostřed luk - panenka Maková

Voda padá kolmo k zemi Nebe začalo plakat už dávno Barvu jako její temně modré oči Sladká se stává slanou Smáčí květy kopretin Z tváří růž se ztratila Oči dokořán utápí se v hloubce mračen Brada chvěje se A rty tiše o pomoc volají Nikdo nic neslyší Šaty zmáčené Ruce studené V hrudi jí spaluje žár Kostel zvoní poledne Dvanáct úderů srdce o bronz Dvanáct úderů srdce A všichni se smějí Jen ona v nebe hledí

Když nemůžeš v noci spát a do tmy tiše zpíváš. Když nemůžeš ráno vstát nemáš na to líčit past a odcházíš s tváří nahou... ***** Vidíš zářit slunce... Ale už za ním nevidíš dešťová mračna, v kterých oči plavou ***** Jsou světlé dny a temné dny. Ve světlých mě hřeje srdce a v temných bolí duše. Ve světlých se vznáším a chci létat a v temných se propadám a nevím kam. Dnešní den patří k těm temným A přesto stále pokračuji v tom, co mě netěší. V tom, v čem se necítím potřebná. Nemám to odhodlání... Jsem zbabělejší než batole, které se odhodlá udělat první krok a potom další a další. Já radši pořád lezu po čtyřech a hubou ryju v nerozhodnosti a zbabělosti. Někdy jindy se na vás budu usmívat, ale dnes se zabalím do šály a čepice, budu se dívat jinam a budu se snažit být neviditelná